Postavení ve smečce: Vyvrženec, samotář
Práce: Profesionální pobuda
Popis postavy:
Přiznejme si to. Jsem hajzl. A rovnou jeden z těch nejhorších. Piju, kouřím, užívám si společnost žen, ať už chtěnou nebo ne. Vždycky dostanu to, co chci. Násilím, penězi nebo jen tak, předtím než jim pohrozím kulkou v mozku. Proto mi říkají Caligula. No jo, grázlík, ale je to fajn povolání no ne? Odmalička jsem byl takový. Asi geny, ale proč to řešit? Mám rád zvláštnosti. Sběratel, tak mi říkají. Někdo najde anomálii? Je moje. Živá, mrtvá, ale moje. Kdybyste se mě zeptali, jestli mám někoho rád? Ano, mám. Sebe. Ale ne vás. Nikoho jiného. Jo, trochu narcis. Mám rád smrt. Smrt těch ostatních. Rád zabíjím a nezájem, jestli je to muž, žena nebo dítě. Chcípne to tak jako tak. A bolest, jo, miluju způsobovat bolest. Jak brečej a žadoněj. To je moje.
Jak si jde všimnout, o zevnějšek moc nepečuju. Nemám důvod, takhle vypadám víc děsivě a všichni se bojí. Dlouhé drápy a zuby patří už ke mně. A že kulhám? No jo, veterán z války. Ale i tak se ke mně zkuste přiblížit s úmyslem mě zabít. Nedaruju vám to. Já se biju na život a na smrt. Vaši smrt.
Popis po přeměně:
Práce: Profesionální pobuda
Popis postavy:
Přiznejme si to. Jsem hajzl. A rovnou jeden z těch nejhorších. Piju, kouřím, užívám si společnost žen, ať už chtěnou nebo ne. Vždycky dostanu to, co chci. Násilím, penězi nebo jen tak, předtím než jim pohrozím kulkou v mozku. Proto mi říkají Caligula. No jo, grázlík, ale je to fajn povolání no ne? Odmalička jsem byl takový. Asi geny, ale proč to řešit? Mám rád zvláštnosti. Sběratel, tak mi říkají. Někdo najde anomálii? Je moje. Živá, mrtvá, ale moje. Kdybyste se mě zeptali, jestli mám někoho rád? Ano, mám. Sebe. Ale ne vás. Nikoho jiného. Jo, trochu narcis. Mám rád smrt. Smrt těch ostatních. Rád zabíjím a nezájem, jestli je to muž, žena nebo dítě. Chcípne to tak jako tak. A bolest, jo, miluju způsobovat bolest. Jak brečej a žadoněj. To je moje.
Jak si jde všimnout, o zevnějšek moc nepečuju. Nemám důvod, takhle vypadám víc děsivě a všichni se bojí. Dlouhé drápy a zuby patří už ke mně. A že kulhám? No jo, veterán z války. Ale i tak se ke mně zkuste přiblížit s úmyslem mě zabít. Nedaruju vám to. Já se biju na život a na smrt. Vaši smrt.
Popis po přeměně:
Vysoký a statný. A hlavně věčně hladový. Ta chvíle, kdy chytím svou
kořist a stisknu chrup na její šíji, až zapraskají kosti. Ó ano!
Nejlepší pocit ze všech. S mým vlkem je těžké si zahrávat. Černá srst
je sice protkána šedinami, takže vypadám jako stařec, ale ne, ještě
nejsem na odpis do kontejneru a nepůjdu umírat do hor. Na to jsem příliš
sebevědomej. A co, že mám jednu nohu skoro nepoužitelnou. Dostanu svou
kořist tak jako tak.
Historie:
Čekali byste, že můj příběh začne o tom, jak mě našli kdesi pohozenýho? Že jsem neznal otce ani matku a vychovávali mě na ulici? Tak přestaňte číst nějakýho Olivera Twista, už z toho magoříte. Já vyrůstal v dokonalé rodině. Otec matku bil a já to mohl sledovat. Dokonce jsem si mohl sám vyzkoušet, jaké to je, když řemen dopadá na záda mé stvořitelky. Ne, takhle jsem ji nebral. To otec mě stvořil, ten byl pro mě bůh. To jsou ty vlkodlačí geny. Měli jsme moc energie a přehrše negativních nálad, které si bylo těžké vybít na zvěři. Chodili jsme zabíjet, zatímco matka seděla doma a třásla se, kdy se vrátíme domů. Dlouho jí to nevydrželo. Utekla ale my ji našli. Oba znásilnili. A zabili. Byl to opravdu krásný den. Vyrůstal jsem s otcem, dokud ho nezabili. Pomstil jsem se a do jednoho zabil jejich rodiny. Jsem prostě milé stvoření. Život mě naučili chlastat, kouřit a hrát karty. A že já v nich byl pekelně dobrej. Nikdo mě neobehrál. V tý době už jsem začal sbírat všechno, co vybočovalo svým způsobem z řady. Hadí ženy, lidi, co spolykali obrovské kusy železa. A pak taky jednu vlčici, co se přeměňovala na psa. Měla divný jméno, co bych si ho pamatoval. Jeden debil, majitel potulného kočovného cirkusu ji prohrál v kartách. Nejdříve peníze a pak obětoval i tuhle velkou vzácnost. Kretén nevěděl, kolik by za ní jinde dostal. A mě jí strčil přímo pod nos. Dal jsem mu hezky znát, co si o něm myslím, když se mu mozek rozstříkl o stěnu šapitó. Tu vlčici jsem si odvedl sebou ke svým vzácnostem. A pěkně si s ní užíval. Moje otrokyně, která musela poslouchat. A když neposlouchala? Přišel na řadu řemen, bič, pouta. A ten obojek jí ták slušel. Choval jsem se k ní jako ke psovi, kterým pro mě byla. Jen trochu jinej. Ale pořád čokl, co si nezaslouží moc pozornosti. Když odmlouvala, tak jsem ji zbil do němoty. Jenže na takovýhle věci se vždycky přijde. A přišlo. Tedy stráže přišli. Strhla se pěkná mela, při níž mi všechny exempláře utekli. Jak já byl nasranej. Všichni chcípli do jednoho. Ale byl to jen předvoj, to nejhorší mě čekalo venku. Dlouho jsem seděl v žaláři. Jelikož mi nemohli moc věcí dokázat, šibenice mě nečekala. Jen žalář. Ale časem jsem se dostal pryč. A moje nasranost? K nezaplacení. Zkuste hádat, kdo se zrodil. Ano, Jack Rozparovač. Vraždil jsem ty děvky, který se mi zprotivily. Ale už mě zase začali dobíhat, musel jsem pryč. Toulání se světem bylo fajn. Loupit, zabíjet, znásilňovat. Jo, to byl život. Dostal jsem se do války. První světový. Ani nevim, na který straně jsem bojoval. Na silnější? Slabší? Ne, já si vybírám vždy tu silnější. Ale schytal jsem ránu do nohy. Stříbrem. Ti hajzli věděli, kdo bojuje. Už se nikdy nezahojila a já teď kvůli nim musim pajdat jako kretén. Kamkoliv jsem přišel do smečky, byl jsem vyvrženec. Ten, co kulhal. A nedokázal dle nich chytit ani zajíce. Tak jsem jim ukázal. Vždycky, vždycky jsem zabil jejich vůdce. Jen, aby věděli, koho odmítli. Ale už dlouho jsem žádnou smečku nepotkal. I běh je pro mě těžší a těžší. Asi stárnu. Ale pořád se umím bít. A teď je tu tahle nechutná doba. Nové milénium a kdo ví co všechno. Přišel jsem do Faybourne. Prý je tu jedna anomálie, co se umí přeměňovat na psa. Jsem sběratel. Žalujte mě.
Historie:
Čekali byste, že můj příběh začne o tom, jak mě našli kdesi pohozenýho? Že jsem neznal otce ani matku a vychovávali mě na ulici? Tak přestaňte číst nějakýho Olivera Twista, už z toho magoříte. Já vyrůstal v dokonalé rodině. Otec matku bil a já to mohl sledovat. Dokonce jsem si mohl sám vyzkoušet, jaké to je, když řemen dopadá na záda mé stvořitelky. Ne, takhle jsem ji nebral. To otec mě stvořil, ten byl pro mě bůh. To jsou ty vlkodlačí geny. Měli jsme moc energie a přehrše negativních nálad, které si bylo těžké vybít na zvěři. Chodili jsme zabíjet, zatímco matka seděla doma a třásla se, kdy se vrátíme domů. Dlouho jí to nevydrželo. Utekla ale my ji našli. Oba znásilnili. A zabili. Byl to opravdu krásný den. Vyrůstal jsem s otcem, dokud ho nezabili. Pomstil jsem se a do jednoho zabil jejich rodiny. Jsem prostě milé stvoření. Život mě naučili chlastat, kouřit a hrát karty. A že já v nich byl pekelně dobrej. Nikdo mě neobehrál. V tý době už jsem začal sbírat všechno, co vybočovalo svým způsobem z řady. Hadí ženy, lidi, co spolykali obrovské kusy železa. A pak taky jednu vlčici, co se přeměňovala na psa. Měla divný jméno, co bych si ho pamatoval. Jeden debil, majitel potulného kočovného cirkusu ji prohrál v kartách. Nejdříve peníze a pak obětoval i tuhle velkou vzácnost. Kretén nevěděl, kolik by za ní jinde dostal. A mě jí strčil přímo pod nos. Dal jsem mu hezky znát, co si o něm myslím, když se mu mozek rozstříkl o stěnu šapitó. Tu vlčici jsem si odvedl sebou ke svým vzácnostem. A pěkně si s ní užíval. Moje otrokyně, která musela poslouchat. A když neposlouchala? Přišel na řadu řemen, bič, pouta. A ten obojek jí ták slušel. Choval jsem se k ní jako ke psovi, kterým pro mě byla. Jen trochu jinej. Ale pořád čokl, co si nezaslouží moc pozornosti. Když odmlouvala, tak jsem ji zbil do němoty. Jenže na takovýhle věci se vždycky přijde. A přišlo. Tedy stráže přišli. Strhla se pěkná mela, při níž mi všechny exempláře utekli. Jak já byl nasranej. Všichni chcípli do jednoho. Ale byl to jen předvoj, to nejhorší mě čekalo venku. Dlouho jsem seděl v žaláři. Jelikož mi nemohli moc věcí dokázat, šibenice mě nečekala. Jen žalář. Ale časem jsem se dostal pryč. A moje nasranost? K nezaplacení. Zkuste hádat, kdo se zrodil. Ano, Jack Rozparovač. Vraždil jsem ty děvky, který se mi zprotivily. Ale už mě zase začali dobíhat, musel jsem pryč. Toulání se světem bylo fajn. Loupit, zabíjet, znásilňovat. Jo, to byl život. Dostal jsem se do války. První světový. Ani nevim, na který straně jsem bojoval. Na silnější? Slabší? Ne, já si vybírám vždy tu silnější. Ale schytal jsem ránu do nohy. Stříbrem. Ti hajzli věděli, kdo bojuje. Už se nikdy nezahojila a já teď kvůli nim musim pajdat jako kretén. Kamkoliv jsem přišel do smečky, byl jsem vyvrženec. Ten, co kulhal. A nedokázal dle nich chytit ani zajíce. Tak jsem jim ukázal. Vždycky, vždycky jsem zabil jejich vůdce. Jen, aby věděli, koho odmítli. Ale už dlouho jsem žádnou smečku nepotkal. I běh je pro mě těžší a těžší. Asi stárnu. Ale pořád se umím bít. A teď je tu tahle nechutná doba. Nové milénium a kdo ví co všechno. Přišel jsem do Faybourne. Prý je tu jedna anomálie, co se umí přeměňovat na psa. Jsem sběratel. Žalujte mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat