JMÉNO: Samuel Taylor
VĚK: 382 let, ač na to nevypadá. Tipli byste mu tak 23, maximálně 25. Víc jak 27 fakt ne.
RASA: Vlkodlak
PRÁCE: Student katedry egyptologie, brigádně působí jako barman v Bunkru
POPIS POSTAVY:
Sammy. Na první pohled jen obyčejný kluk, trochu intouš, blázen do studia dějin starověkého Egypta. Mírný rebel, co však dodržuje předpisy a nikdy je neporušuje. Nebo aspoň ne tolik, aby za to musel pykat a seděl za katrem. Jak je známo, lidské oči tak nějak automaticky vyhledávají vhodný protějšek, obvykle ten na první pohled pěkný, přitažlivý, svým způsobem jedinečný. Což je i případ našeho chlapce. Nikdo by ho nemohl nazvat Holywoodským krasavcem, lamačem dívčích srdcí. Nevlastní ten nadřazený postoj, jako ti týpci, kteří si jsou jistí svým vzezřením a je jim jasné, že dostanou každou, na kterou si ukážou. Sammy je v tomhle jiný. Ví, že přitahuje holky (a někdy i kluky, jako ostatně každej chlap), chápe, že má jisté přednosti, díky kterým se dá brát za atraktivního. Naštěstí toho nijak nevyužívá, ego mu nestoupá do závratných výšin a ve vztahu je stále nejistý jako puberťák. Ostatně tak na své okolí působí, neurčitě klukovsky, rozhodně ne dospěle. Tedy do chvíle, než se ke slovu přihlásí jeho záliba, totiž mluvení o egyptských dějinách, kdy využívá natolik odborné termíny, až jde z toho druhým hlava kolem. To se před vámi zjeví naprostý intouš, který ví, o co jde. Až na to, že vy ne. Ale to je pouze drobný detail.
Přestože vážně působí jako vyspělejší puberťák, je to velmi sečtělý kluk. Ale i ten má své chvilky, kdy se jen usmívá, nechápe, o čem mluvíte a jen přikyvuje. Když netuší, o co se snažíte, mírně se mračí, díky čemuž si ho většina holek dobírá. Vypadá tak dost roztomile. Jako štěně, co se snaží pochopit, proč mu nedáváte piškotek. Na to, jak je starý, svět ještě tak moc nechápe. Má své zásady, které si neodpustí, má svůj pohled na okolí, ale dělá mu problémy pochopit chamtivost lidí a jejich špatnou povahu. Proč válčí, proč si libují v zabíjení, kvůli čemu vlastně rozpoutávají veškeré boje. Tohle je nad jeho síly, snad to ani chápat nechce. Lidi s násilnými sklony si udržuje dostatečně daleko od těla, nehodlá se zaplést do problémů, ze kterých by se už nikdy nevymotal. Než siláckému chování, to radši dává přednost diplomatickému řešení, hledání kompromisů. Ovšem když dojde k nevyhnutelnému boji, tak jednu někomu vrazí. I když se mu to vlastně vůbec nelíbí, ale pokud není jiného řešení? Co nadělá.
Když jsme zhodnotili jeho milou mysl, můžeme se pustit do popisu vzhledu. Rozhodně přitažlivého. Trochu štěněcího. Takový roztomilý klučina. Svou výškou hůře zapadá do davu, přeci jenom 190 cenťáků dělá svoje. Tím pádem lehce předčí kdejakého dlouhána. Není žádná korba, i když svaly má, přeci jenom do posilky si zajde, když čas najde. Což vlastně najde vždycky. Udržuje se v kondičce, každodenní ranní a večerní běhání mu zaručuje, že uteče kdejakému vrahovi a nebo dopadne lupiče. Kdyby se dal ovšem na stranu zákona a pořádku. Což v úmyslu zrovna nemá, nějak ho to tam netáhne. S taháním beden problém nemá, stejně tak se vzpíráním nebo kliky. Jednak kvůli jeho vycvičenému svalstvu, jednak díky síle vlkodlaka. Krom výšky vás také zaujmou jeho oči. Štěněcí pohled, kterému jde jen těžko odolat. Hluboké modrozelené oči, které sem tam ztemní tak, až působí hnědým odstínem. Je to jen taková drobná zvláštnost, když se naštve a nebo cítí nejistotu. Neví, proč to tak je, možná nějaká chyba genetiky, něco po rodičích. Není si jistý. Nikdo mu to nehodlal prozradit. Jak jinak.
Pokud se pustíte do opravdu hlubokého pozorování jeho těla, povšimnete si na jeho těle několika tetování a drobných jizev, které se nezahojily jak by měly. Svlíkneme-li ho (pro tuto chvíli se nám to podaří. Jenom prosím odlepte pohled od toho přepichového hrudníku, buďte tak laskaví), zaujme vás výjev z egyptských pyramid. Totiž zobrazení Anubise a Hora, křižující své hole nad Anchem a Horovým okem. Jakožto blázen do egyptských dějin má všude po těle buď to výjevy z historie nebo nápisy v hieroglyfech. Obě vnitřní zápěstí zdobí jak Horovo, tak Reovo oko. Na krku se skví nápis znamenající „Osud“, stejně tak na pažích, tedy jejich vnitřních částech, kde má znamení ohně, rebela, cesty a podsvětí. Několik tetování ve starověké egyptštině má i na boku, rameni a zezadu na krku. Přesto to však nevypadá zvláštně, naopak, k němu to sedí. Je to opravdu sexy.
Sammy. Na první pohled jen obyčejný kluk, trochu intouš, blázen do studia dějin starověkého Egypta. Mírný rebel, co však dodržuje předpisy a nikdy je neporušuje. Nebo aspoň ne tolik, aby za to musel pykat a seděl za katrem. Jak je známo, lidské oči tak nějak automaticky vyhledávají vhodný protějšek, obvykle ten na první pohled pěkný, přitažlivý, svým způsobem jedinečný. Což je i případ našeho chlapce. Nikdo by ho nemohl nazvat Holywoodským krasavcem, lamačem dívčích srdcí. Nevlastní ten nadřazený postoj, jako ti týpci, kteří si jsou jistí svým vzezřením a je jim jasné, že dostanou každou, na kterou si ukážou. Sammy je v tomhle jiný. Ví, že přitahuje holky (a někdy i kluky, jako ostatně každej chlap), chápe, že má jisté přednosti, díky kterým se dá brát za atraktivního. Naštěstí toho nijak nevyužívá, ego mu nestoupá do závratných výšin a ve vztahu je stále nejistý jako puberťák. Ostatně tak na své okolí působí, neurčitě klukovsky, rozhodně ne dospěle. Tedy do chvíle, než se ke slovu přihlásí jeho záliba, totiž mluvení o egyptských dějinách, kdy využívá natolik odborné termíny, až jde z toho druhým hlava kolem. To se před vámi zjeví naprostý intouš, který ví, o co jde. Až na to, že vy ne. Ale to je pouze drobný detail.
Přestože vážně působí jako vyspělejší puberťák, je to velmi sečtělý kluk. Ale i ten má své chvilky, kdy se jen usmívá, nechápe, o čem mluvíte a jen přikyvuje. Když netuší, o co se snažíte, mírně se mračí, díky čemuž si ho většina holek dobírá. Vypadá tak dost roztomile. Jako štěně, co se snaží pochopit, proč mu nedáváte piškotek. Na to, jak je starý, svět ještě tak moc nechápe. Má své zásady, které si neodpustí, má svůj pohled na okolí, ale dělá mu problémy pochopit chamtivost lidí a jejich špatnou povahu. Proč válčí, proč si libují v zabíjení, kvůli čemu vlastně rozpoutávají veškeré boje. Tohle je nad jeho síly, snad to ani chápat nechce. Lidi s násilnými sklony si udržuje dostatečně daleko od těla, nehodlá se zaplést do problémů, ze kterých by se už nikdy nevymotal. Než siláckému chování, to radši dává přednost diplomatickému řešení, hledání kompromisů. Ovšem když dojde k nevyhnutelnému boji, tak jednu někomu vrazí. I když se mu to vlastně vůbec nelíbí, ale pokud není jiného řešení? Co nadělá.
Když jsme zhodnotili jeho milou mysl, můžeme se pustit do popisu vzhledu. Rozhodně přitažlivého. Trochu štěněcího. Takový roztomilý klučina. Svou výškou hůře zapadá do davu, přeci jenom 190 cenťáků dělá svoje. Tím pádem lehce předčí kdejakého dlouhána. Není žádná korba, i když svaly má, přeci jenom do posilky si zajde, když čas najde. Což vlastně najde vždycky. Udržuje se v kondičce, každodenní ranní a večerní běhání mu zaručuje, že uteče kdejakému vrahovi a nebo dopadne lupiče. Kdyby se dal ovšem na stranu zákona a pořádku. Což v úmyslu zrovna nemá, nějak ho to tam netáhne. S taháním beden problém nemá, stejně tak se vzpíráním nebo kliky. Jednak kvůli jeho vycvičenému svalstvu, jednak díky síle vlkodlaka. Krom výšky vás také zaujmou jeho oči. Štěněcí pohled, kterému jde jen těžko odolat. Hluboké modrozelené oči, které sem tam ztemní tak, až působí hnědým odstínem. Je to jen taková drobná zvláštnost, když se naštve a nebo cítí nejistotu. Neví, proč to tak je, možná nějaká chyba genetiky, něco po rodičích. Není si jistý. Nikdo mu to nehodlal prozradit. Jak jinak.
Pokud se pustíte do opravdu hlubokého pozorování jeho těla, povšimnete si na jeho těle několika tetování a drobných jizev, které se nezahojily jak by měly. Svlíkneme-li ho (pro tuto chvíli se nám to podaří. Jenom prosím odlepte pohled od toho přepichového hrudníku, buďte tak laskaví), zaujme vás výjev z egyptských pyramid. Totiž zobrazení Anubise a Hora, křižující své hole nad Anchem a Horovým okem. Jakožto blázen do egyptských dějin má všude po těle buď to výjevy z historie nebo nápisy v hieroglyfech. Obě vnitřní zápěstí zdobí jak Horovo, tak Reovo oko. Na krku se skví nápis znamenající „Osud“, stejně tak na pažích, tedy jejich vnitřních částech, kde má znamení ohně, rebela, cesty a podsvětí. Několik tetování ve starověké egyptštině má i na boku, rameni a zezadu na krku. Přesto to však nevypadá zvláštně, naopak, k němu to sedí. Je to opravdu sexy.
POPIS PO PŘEMĚNĚ:
Sammyho jako vlka snad ještě nikdo neviděl. Nemá svou vlčí podobu rád. Vždy chtěl být člověkem, vždy toužil být normální. Jako vlk má jistý problém s ukočírováním svého vnitřního já. Sice mu již několikrát zachránil život, ale taky ho zradil. Pokaždé si vybral špatnou družku, která ho nakonec zranila. Nebo zemřela. Přetrhl jejich spojení a zůstal sám sebou, snažíc se tak zapadnout do běžné lidské společnosti. Beztak se mu to nedaří. Silnější, rychlejší než ostatní lidé, jen tak se mu nevyrovnají. Když už ho ale máme popsat, označíme ho tedy za vysokého jedince. Stejně jako člověk, tak jeho vlk si ponechal svou neobvyklou výšku, která vyčnívá nad ostatními. Silné končetiny zajišťují rychlý únik nebo silný úder, záleží na tom, co právě potřebuje. I když on nepotřebuje nic z toho. Krátká srst zbarvená do různých odstínů bílé a kontrastní šedomodré, což je velmi výjimečná barva, podtrhuje celou jeho zvláštnost. Nejvíc ale jeho oči, zelenkavé, jen s lehkou příměsí nazlátlého jantaru. Na vlka neobvyklé. Ale on je celý takový.
HISTORIE:
Jeho příběh začíná narozením. Dosti krvavým. Přeci jenom, když vaše matka u toho umírá, není to zrovna vzpomínka, se kterou byste se běžně chlubili v rodinném kroužku. Nebo jeho zbytku, když si to tak vemete. Tehdy byly porody obvykle děsivé a dost rodiček při nich umíralo v bolestech a křečích. Neznaly léky, neznaly současné postupy, které by jim v tom zabránily a pomohly udržet matky naživu. Svého staršího bratra tak připravil nejen o mateřskou lásku ale také o tu sourozeneckou. Netušil, že se narodil. Všichni ho měli za mrtvého. Snad jen zázrakem přežil, snad se bůh smiloval a andělé nad ním drželi ochranou ruku. Nalezenec, kterého si odvedli a vychovali. Příjemní mu zůstalo po matce, snad jako památka. Přesto se nikdo k němu nehlásil. V tehdejší době byl prostě jen jedním z dětí, které možná přežijí a možná také ne. Povedlo se mu však držet se života zuby, nehty a tak se protloukl obdobím, kdy byl nejzranitelnějším.
Dostal se do péče celkem normální rodiny. Žádní indiáni. Celkem běžná bělošská famílie, která se o něj postarala, nakrmila ho a vychovala. Do doby, než se jednou proměnil. Úplněk, který všechno změnil. Ne, nemusíte se bát, že by začal zabíjet, že si všechno vybil na své adoptivní rodině. Utekl. Tolik se bál toho, co se stalo, že ze strachu, aby někomu neublížil, podnikl preventivní kroky. Nikdo mu nedokázal vysvětlit, co je zač. Sháněl informace, hledal… až je našel. Ale dosti daleko, až v Egyptě. Trvalo to roky, než pochopil, co je zač. Ve starých svitcích se dočítal o vlkodlacích, které brali staří egypťané jako své bohy. Začal tam studovat, pracovat a věnovat se dál studiu o svém druhu. Dokonce se zamiloval…
A také oženil. Jeho vlk si vybral za družku dívku z jedné bohatší rodiny. Rodiče s jejich sňatkem neměli problém. Ale jak to tak u lidí bývá, zemřela. Ve velmi mladém věku, když ji uštkla pouštní zmije. Byla to jen nehoda, ale přesto si odnesla trvalé následky. Zahořknul a pustil se do ještě hlubšího studia ohledně vlkodlaků. Chtěl vědět, zda tomu mohl zabránit. Mohl. Mohl ji proměnit. Mohl z ní udělat to, co je on sám. Ale na to neměl dostatek odvahy. Nedokázal by jí smrtelně ublížit. Nebyl takový. Nenáviděl násilí. Nenáviděl sám sebe. Časem ho to přešlo, stejně jako jeho vlka. Vyhlédnul si další kořist. Která se však ukázala jako pěkná potvora. Podvedla ho. Rozvedla se s ním. To už je dýl. Ne tak dávno ale dýl. To ho donutilo přestat myslet na družky. Začal si víc užívat. Sice nestrávil nějakou tu dobu v alkoholovém opojení jako jiní muži, ale všímal si víc věcí kolem sebe. Naučil se řídit, začlenil se do společnosti. Stal se normálním člověkem.
Přesto se však nedokázal odtrhnout od svých studií. Staly se jeho přirozeností, kterou si vyznačil i na těle. Věřil tomu, co se ve svitcích psalo. Posmrtný život, všechno tohle. Včetně toho, že by měl začít někde jinde. Z Egypta se odstěhoval zpátky do Ameriky. A pak? Pak do Faybourne. Zapsal se na vejšku, začal znovu studovat. Jen netuší, že se tu nachází někdo důležitý. Někdo, o kom neví. Jeho bratr Richard, o kterého přišel. O kterém nic neví. Netuší nic. Jak by mohl? Studium je přeci přední.
Jeho příběh začíná narozením. Dosti krvavým. Přeci jenom, když vaše matka u toho umírá, není to zrovna vzpomínka, se kterou byste se běžně chlubili v rodinném kroužku. Nebo jeho zbytku, když si to tak vemete. Tehdy byly porody obvykle děsivé a dost rodiček při nich umíralo v bolestech a křečích. Neznaly léky, neznaly současné postupy, které by jim v tom zabránily a pomohly udržet matky naživu. Svého staršího bratra tak připravil nejen o mateřskou lásku ale také o tu sourozeneckou. Netušil, že se narodil. Všichni ho měli za mrtvého. Snad jen zázrakem přežil, snad se bůh smiloval a andělé nad ním drželi ochranou ruku. Nalezenec, kterého si odvedli a vychovali. Příjemní mu zůstalo po matce, snad jako památka. Přesto se nikdo k němu nehlásil. V tehdejší době byl prostě jen jedním z dětí, které možná přežijí a možná také ne. Povedlo se mu však držet se života zuby, nehty a tak se protloukl obdobím, kdy byl nejzranitelnějším.
Dostal se do péče celkem normální rodiny. Žádní indiáni. Celkem běžná bělošská famílie, která se o něj postarala, nakrmila ho a vychovala. Do doby, než se jednou proměnil. Úplněk, který všechno změnil. Ne, nemusíte se bát, že by začal zabíjet, že si všechno vybil na své adoptivní rodině. Utekl. Tolik se bál toho, co se stalo, že ze strachu, aby někomu neublížil, podnikl preventivní kroky. Nikdo mu nedokázal vysvětlit, co je zač. Sháněl informace, hledal… až je našel. Ale dosti daleko, až v Egyptě. Trvalo to roky, než pochopil, co je zač. Ve starých svitcích se dočítal o vlkodlacích, které brali staří egypťané jako své bohy. Začal tam studovat, pracovat a věnovat se dál studiu o svém druhu. Dokonce se zamiloval…
A také oženil. Jeho vlk si vybral za družku dívku z jedné bohatší rodiny. Rodiče s jejich sňatkem neměli problém. Ale jak to tak u lidí bývá, zemřela. Ve velmi mladém věku, když ji uštkla pouštní zmije. Byla to jen nehoda, ale přesto si odnesla trvalé následky. Zahořknul a pustil se do ještě hlubšího studia ohledně vlkodlaků. Chtěl vědět, zda tomu mohl zabránit. Mohl. Mohl ji proměnit. Mohl z ní udělat to, co je on sám. Ale na to neměl dostatek odvahy. Nedokázal by jí smrtelně ublížit. Nebyl takový. Nenáviděl násilí. Nenáviděl sám sebe. Časem ho to přešlo, stejně jako jeho vlka. Vyhlédnul si další kořist. Která se však ukázala jako pěkná potvora. Podvedla ho. Rozvedla se s ním. To už je dýl. Ne tak dávno ale dýl. To ho donutilo přestat myslet na družky. Začal si víc užívat. Sice nestrávil nějakou tu dobu v alkoholovém opojení jako jiní muži, ale všímal si víc věcí kolem sebe. Naučil se řídit, začlenil se do společnosti. Stal se normálním člověkem.
Přesto se však nedokázal odtrhnout od svých studií. Staly se jeho přirozeností, kterou si vyznačil i na těle. Věřil tomu, co se ve svitcích psalo. Posmrtný život, všechno tohle. Včetně toho, že by měl začít někde jinde. Z Egypta se odstěhoval zpátky do Ameriky. A pak? Pak do Faybourne. Zapsal se na vejšku, začal znovu studovat. Jen netuší, že se tu nachází někdo důležitý. Někdo, o kom neví. Jeho bratr Richard, o kterého přišel. O kterém nic neví. Netuší nic. Jak by mohl? Studium je přeci přední.
Žádné komentáře:
Okomentovat