neděle 15. června 2014

Emma Iselin Alexejev

Nick: Scar
E-mail: Strange-delirium@seznam.cz
Faceclaim:

JMÉNO: Emma Iselin Alexejev
JMÉNA RODIČŮ: Guinevere Alexejev, otec neznámý
DATUM NAROZENÍ: 4. května
RASA: vlkodlak

POPIS POSTAVY: 
 Emma je dítko drobné postavy a to značí, že její výška asi ani v dospělosti nebude stačit na přijetí do basketbalového týmu. Zatím je samá ruka samá noha, trochu neohrabaná, ale to se spraví a teď díky tomu naopak vypadá ještě rozkošněji. Dolíčky ve tvářích při širokém úsměvu, sem tam bílý zoubek a velká šedá kukadla jako zamračené nebe, ve kterých je však vždy smích. To je Emma. Půvabná malá holčička, tak podobná své mamince. Blonďaté vlásky rámují rozkošnou tvářičku v loknách a bývají nejčastěji rozpuštěné nebo svázané do dvou hravých copánků. Odřená kolena u ní nehrozí, ona si dává pozor, ačkoliv tahle malá treperenda poletuje po zahradě stejně jako motýlci, co chytá. Jak teď, tak v budoucnu, jí nejčastěji můžete zahlédnout v jednoduchých šatičkách pastelových barev, které mají sice slabý kontrast s její pletí, ale… nic jiného, než podobná něžnost, by s ní snad ani nepasovalo.
   A stejné to bude, až vyroste. Štíhlá, ale ne vzrůstově obdařená postava, které sice nechybí ženské tvary, ale rozhodně to také nebude to, čeho si na ní všimnete jako první. To bude spíš široký (zubatý) úsměv a velké oči, které neztratily nic na své jiskře ani roztomilosti, i když už je velká holka. Nikdy nejsou smutné, ba naopak se snaží rozdávat plno optimismu. Vlásky neztmavly, zůstaly pořád stejné, jen místo hravosti ve dvou copech teď raději půvab v jednom. Líčení u ní nehrozí, rozhodně ne nějaké výrazné. To jemnost je její definice. Přírodní krása. A k ní jí takové dopomáhají šatičky a svetříky jemných barev, ve kterých vypadá skoro jako víla.
   Když jsou vám tři roky, nemáte moc složitou osobnost. Málokdy se stane, že by takové dítě byla postava vyloženě záporná a zlá, s hlavou plnou podlých plánů či myšlenkami na vraždu svého oblíbeného plyšáka, kterého jednou rodiče najdou roztrhaného v košíků jejich psa, co dostane novinami vyhubováno. Díky bohu, nebo pro některé s vražednými sklony bohužel, Emma patří do sorty obyčejných dětí. Alespoň v tomto. Žije si svůj drobný život v drobném těle, kterému nic nechybí. Miluje ptáčky, sluníčko, květinky a ze všeho nejvíce svou maminku, babičku i dědečka. Všechny vítá se zubatým úsměvem nebo veselým hihňáním, které vás donutí pobaveně se culit jako blázny celou dobu. Je to takové malé soukromé sluníčko, co projasní dny svým chichotáním nebo jen dětskou radostí z toho, že vás vidí. Zbožňuje barvu slunečnic nebo večer, kdy měsíc zajde a po letní louce poletují světlušky. Díky mamince, která s ní tráví většinu času venku, si již teď vybudovala silný a přátelský vztah k přírodě. Bez starostí, bez obav, plná lásky k rodině. Taková je Emma ve třech letech.
   Jenže čas plyne a děti nezůstávají dlouho malé. Máme tady nástup do povinné školní docházky a chvíli, kdy se mnoha dětem tvoří osobnost, ačkoliv stále poměrně jednoduchá. Buďto jsou to hodná, milá zlatíčka, nebo počínající rváči a ten typ, co vám obvykle vyfoukne se zlým smíchem peníze na svačinu. Snad nikoho nepřekvapí, že druhý typ na Emmu vyloženě nesedí. Tohle dítko je stále stejně sladké ve své podstatě jako na začátku. Na rozdíl od některých jiných, nic ze své nevinnosti nepoztrácela a to dělá její šedá očka ještě krásnější. Čistá jako okvětní lístek růže. Láska k přírodě nevymizela, ba naopak dál roste. Stále tráví většinu volného času venku, kde třeba jen sama nebo s maminkou posedává v trávě, kde se cítí šťastná a volná. A přesně to ona je. Ve všem vidí dobro, ve všech také. A zdá se, že tahle naivita ji nikdy nepřejde. Objevují se také její umělecké dovednosti. Už v raném věku začala malovat po zdi, přesněji po vyhrazeném místě (nic jiného by si totiž nedovolila) a nyní již využívá papír. A její malůvky jsou… vlastně velmi dobré. Do Moneta či Van Gogha má sice ještě daleko, ale někteří z moderních autorů by jí mohli jen závidět její šikovnost s pastelkou či štětcem v ruce. Také pan Chopin by na ni byl pyšný, když již začíná pomalinku hrát na klavír jeho nejlehčí díla. Ale těmi to nekončí.
   Patnáctým rokem se z dítěte stává téměř dospělý člověk. Ještě do něj má sice daleko a ještě dost vyroste, ale vesměs už se moc nezmění. Pokud je dotyčný předurčen k dobru, koná dobro. Pokud ne, tak se věnuje vyvíjením bomby ve sklepě. Tak dalekou cestu Emma neušla. Už jen protože nechce. Vlastně nikdy úplně nevyrostla. A nikdy ani nevyroste, tady se její osobnost zasekne a ona vždy zůstane v mnohých věcech malou holčičkou. Asi to bude rodinný rys žen Alexejevových. Naivita, víra ve svět a věčný úsměv na tváři či lehká (nebo těžká) dětinskost. To všechno k nim patří a Emma je dcerou své matky. Umělecké vlohy ještě zesílily a ona umí krásně malovat i hrát na klavír. Co více, baví jí to a její bohatá a snílkovská fantazie získává možnost vybouřit ty nejniternější či nejšílenější myšlenky. Ale ačkoliv by mohla, cestě umělce ji neláká. Nenaplňovala by ji, jelikož své poslání vidí jinde. Kde? V pomoci. Pomoci lidem. Maminka a dědeček se pro ni stali velkými vzory. A touha jít v jejich šlépějích jejím cílem. Takže půjde. Ráda by se stala zdravotní sestřičkou a pomáhala lidem léčit se z všemožných chorob. Je to její cíl, na který tvrdě dře ve škole a snad jediná ambice, ve které chce být nejlepší. Nikoliv kvůli sobě, ale kvůli druhým. Studium jí tedy zabere poměrně velké množství času a také škemrání, aby mohla jít mamince aspoň trochu pomáhat do práce.
Taková zůstane i v dospělosti, nezmění se. Nazývejte to infantilností, my to nazveme… zkrátka Emmou. Protože pod tou slupkou z motýlků a květin se skrývá opravdu chytrá, přemýšlivá a vyspělá bytost, kterou byste neměli podceňovat jeho hloupé dítě. Protože ona není. A to vás občas může překvapit. Její oblíbenou činností je sledování nebe a plujících obláčků, stejně jako roj světlušek, oblíbenou barvou blankytně modrá a oblíbenou květinou žlutá gerbera. A víc? Víc vědět nepotřebujete.
http://i.imgur.com/BczwhZO.jpg

POPIS PO PŘEMĚNĚ: 
   Tohle není lištička. Tohle je malá velká Emma. Trochu netradiční vlk, ale Emma je netradiční dítě, proto není divu. Vlastně se k ní hodí. Mísí se na ní zvláštní barevná kombinace podkladové tmavě šedé s bílými konečky. Srst má dlouhou, heboučkou a rozlítanou, takže také věčně zacuchanou, když prolítne listím nebo sněhem. Pak nezbývá nic jiného než rozmrznout. Má droboučké štíhlé tělo, které však vypadá zavalitější právě díky jemné srsti. Očka jsou stejné jako v lidské podobě, šedé jako mračna, takže k celkovému vzhledu krásně ladí. A ty psí oči, co umí udělat, jí dodávají přesně tu správnou vkusnou míru roztomilosti.
HISTORIE: 
   Pro mnohé to byl den jako každý jiný. Vstali, šli do práce, vrátili se a s dobrotou si sedli do křesla, aby relaxovali. Alexejevovi to chtěli mít podobně. Ale Emma jako malá záškodnice se to rozhodla překazit. Možná to bylo tím, že se její maminka šprajcla mezi linkou a oknem, možná prostě chtěla vidět světlo světa, ale malá Emma se rozhodla, že veškerou pohodu zničí a 4. května přijde na svět. Vyžádalo si to spoustu paniky a pláče nad zbylou pizzou, ale stalo se a malá lištička konečně mohla otevřít oči pro svět, co ji čeká. Zatím toho nestihla mnoho. Jak také, když se po planetě Zemi potlouká jako maličké batole a pizizubka? To všechno teprve přijde. Do té doby… Si užívá pozornost celé rodiny, světlušky, zpěv ptáků, vůni jara… Do té doby si užívá život bez starostí a rodinnou lásku.

 

Žádné komentáře:

Okomentovat