Nick: Scar
E-mail: Strange-delirium@seznam.cz
Faceclaim:
JMÉNO: Emma Iselin Alexejev
JMÉNA RODIČŮ: Guinevere Alexejev, otec neznámý
DATUM NAROZENÍ: 4. května
JMÉNA RODIČŮ: Guinevere Alexejev, otec neznámý
DATUM NAROZENÍ: 4. května
RASA: vlkodlak
POPIS POSTAVY:
Emma je dítko drobné postavy a to značí,
že její výška asi ani v dospělosti nebude stačit na přijetí do
basketbalového týmu. Zatím je samá ruka samá noha, trochu neohrabaná, ale to se
spraví a teď díky tomu naopak vypadá ještě rozkošněji. Dolíčky ve tvářích při
širokém úsměvu, sem tam bílý zoubek a velká šedá kukadla jako zamračené nebe,
ve kterých je však vždy smích. To je Emma. Půvabná malá holčička, tak podobná
své mamince. Blonďaté vlásky rámují rozkošnou tvářičku v loknách a bývají
nejčastěji rozpuštěné nebo svázané do dvou hravých copánků. Odřená kolena u ní
nehrozí, ona si dává pozor, ačkoliv tahle malá treperenda poletuje po zahradě
stejně jako motýlci, co chytá. Jak teď, tak v budoucnu, jí nejčastěji můžete
zahlédnout v jednoduchých šatičkách pastelových barev, které mají sice
slabý kontrast s její pletí, ale… nic jiného, než podobná něžnost, by s ní
snad ani nepasovalo.
A stejné to bude, až vyroste. Štíhlá, ale ne vzrůstově
obdařená postava, které sice nechybí ženské tvary, ale rozhodně to také nebude
to, čeho si na ní všimnete jako první. To bude spíš široký (zubatý) úsměv a
velké oči, které neztratily nic na své jiskře ani roztomilosti, i když už je
velká holka. Nikdy nejsou smutné, ba naopak se snaží rozdávat plno optimismu.
Vlásky neztmavly, zůstaly pořád stejné, jen místo hravosti ve dvou copech teď
raději půvab v jednom. Líčení u ní nehrozí, rozhodně ne nějaké výrazné. To
jemnost je její definice. Přírodní krása. A k ní jí takové dopomáhají
šatičky a svetříky jemných barev, ve kterých vypadá skoro jako víla.
Když jsou vám tři
roky, nemáte moc složitou osobnost. Málokdy se stane, že by takové dítě byla
postava vyloženě záporná a zlá, s hlavou plnou podlých plánů či myšlenkami
na vraždu svého oblíbeného plyšáka, kterého jednou rodiče najdou roztrhaného v košíků
jejich psa, co dostane novinami vyhubováno. Díky bohu, nebo pro některé s vražednými
sklony bohužel, Emma patří do sorty obyčejných dětí. Alespoň v tomto. Žije
si svůj drobný život v drobném těle, kterému nic nechybí. Miluje ptáčky,
sluníčko, květinky a ze všeho nejvíce svou maminku, babičku i dědečka. Všechny
vítá se zubatým úsměvem nebo veselým hihňáním, které vás donutí pobaveně se
culit jako blázny celou dobu. Je to takové malé soukromé sluníčko, co projasní
dny svým chichotáním nebo jen dětskou radostí z toho, že vás vidí. Zbožňuje
barvu slunečnic nebo večer, kdy měsíc zajde a po letní louce poletují
světlušky. Díky mamince, která s ní tráví většinu času venku, si již teď
vybudovala silný a přátelský vztah k přírodě. Bez starostí, bez obav, plná
lásky k rodině. Taková je Emma ve třech letech.
Jenže čas plyne a děti nezůstávají dlouho malé. Máme tady
nástup do povinné školní docházky a chvíli, kdy se mnoha dětem tvoří osobnost,
ačkoliv stále poměrně jednoduchá. Buďto jsou to hodná, milá zlatíčka, nebo počínající
rváči a ten typ, co vám obvykle vyfoukne se zlým smíchem peníze na svačinu.
Snad nikoho nepřekvapí, že druhý typ na Emmu vyloženě nesedí. Tohle dítko je
stále stejně sladké ve své podstatě jako na začátku. Na rozdíl od některých
jiných, nic ze své nevinnosti nepoztrácela a to dělá její šedá očka ještě
krásnější. Čistá jako okvětní lístek růže. Láska k přírodě nevymizela, ba
naopak dál roste. Stále tráví většinu volného času venku, kde třeba jen sama
nebo s maminkou posedává v trávě, kde se cítí šťastná a volná. A
přesně to ona je. Ve všem vidí dobro, ve všech také. A zdá se, že tahle naivita
ji nikdy nepřejde. Objevují se také její umělecké dovednosti. Už v raném věku
začala malovat po zdi, přesněji po vyhrazeném místě (nic jiného by si totiž
nedovolila) a nyní již využívá papír. A její malůvky jsou… vlastně velmi dobré.
Do Moneta či Van Gogha má sice ještě daleko, ale někteří z moderních autorů
by jí mohli jen závidět její šikovnost s pastelkou či štětcem v ruce.
Také pan Chopin by na ni byl pyšný, když již začíná pomalinku hrát na klavír
jeho nejlehčí díla. Ale těmi to nekončí.
Patnáctým rokem se z dítěte stává téměř dospělý
člověk. Ještě do něj má sice daleko a ještě dost vyroste, ale vesměs už se moc
nezmění. Pokud je dotyčný předurčen k dobru, koná dobro. Pokud ne, tak se
věnuje vyvíjením bomby ve sklepě. Tak dalekou cestu Emma neušla. Už jen protože
nechce. Vlastně nikdy úplně nevyrostla. A nikdy ani nevyroste, tady se její
osobnost zasekne a ona vždy zůstane v mnohých věcech malou holčičkou. Asi
to bude rodinný rys žen Alexejevových. Naivita, víra ve svět a věčný úsměv na
tváři či lehká (nebo těžká) dětinskost. To všechno k nim patří a Emma je
dcerou své matky. Umělecké vlohy ještě zesílily a ona umí krásně malovat i hrát
na klavír. Co více, baví jí to a její bohatá a snílkovská fantazie získává
možnost vybouřit ty nejniternější či nejšílenější myšlenky. Ale ačkoliv by
mohla, cestě umělce ji neláká. Nenaplňovala by ji, jelikož své poslání vidí
jinde. Kde? V pomoci. Pomoci lidem. Maminka a dědeček se pro ni stali
velkými vzory. A touha jít v jejich šlépějích jejím cílem. Takže půjde.
Ráda by se stala zdravotní sestřičkou a pomáhala lidem léčit se z všemožných
chorob. Je to její cíl, na který tvrdě dře ve škole a snad jediná ambice, ve
které chce být nejlepší. Nikoliv kvůli sobě, ale kvůli druhým. Studium jí tedy
zabere poměrně velké množství času a také škemrání, aby mohla jít mamince aspoň
trochu pomáhat do práce.
Taková zůstane i v dospělosti, nezmění se. Nazývejte
to infantilností, my to nazveme… zkrátka Emmou. Protože pod tou slupkou z motýlků
a květin se skrývá opravdu chytrá, přemýšlivá a vyspělá bytost, kterou byste
neměli podceňovat jeho hloupé dítě. Protože ona není. A to vás občas může
překvapit. Její oblíbenou činností je sledování nebe a plujících obláčků,
stejně jako roj světlušek, oblíbenou barvou blankytně modrá a oblíbenou
květinou žlutá gerbera. A víc? Víc vědět nepotřebujete.
POPIS PO PŘEMĚNĚ:
Tohle není lištička. Tohle je malá velká Emma. Trochu
netradiční vlk, ale Emma je netradiční dítě, proto není divu. Vlastně se k ní
hodí. Mísí se na ní zvláštní barevná kombinace podkladové tmavě šedé s bílými
konečky. Srst má dlouhou, heboučkou a rozlítanou, takže také věčně zacuchanou,
když prolítne listím nebo sněhem. Pak nezbývá nic jiného než rozmrznout. Má
droboučké štíhlé tělo, které však vypadá zavalitější právě díky jemné srsti.
Očka jsou stejné jako v lidské podobě, šedé jako mračna, takže k celkovému
vzhledu krásně ladí. A ty psí oči, co umí udělat, jí dodávají přesně tu
správnou vkusnou míru roztomilosti.
HISTORIE:
Pro mnohé to byl den jako každý jiný. Vstali,
šli do práce, vrátili se a s dobrotou si sedli do křesla, aby relaxovali.
Alexejevovi to chtěli mít podobně. Ale Emma jako malá záškodnice se to rozhodla
překazit. Možná to bylo tím, že se její maminka šprajcla mezi linkou a oknem,
možná prostě chtěla vidět světlo světa, ale malá Emma se rozhodla, že veškerou
pohodu zničí a 4. května přijde na svět. Vyžádalo si to spoustu paniky a pláče
nad zbylou pizzou, ale stalo se a malá lištička konečně mohla otevřít oči pro
svět, co ji čeká. Zatím toho nestihla mnoho. Jak také, když se po planetě Zemi
potlouká jako maličké batole a pizizubka? To všechno teprve přijde. Do té doby…
Si užívá pozornost celé rodiny, světlušky, zpěv ptáků, vůni jara… Do té doby si
užívá život bez starostí a rodinnou lásku.
Žádné komentáře:
Okomentovat