pondělí 22. září 2014

Rosemary Elizabeth Lawrence

Nick:Tamith
Email: anieesek@gmail.com
Faceclaim: Olivia Wilde

 

JMÉNO: Rosemary Elizabeth Lawrence
VĚK: 438
RASA: Vlkodlak omega Faybournské smečky
VZTAHY: /
PRÁCE: Ošetřovatelka

POPIS: 

   Na první pohled nafoukaná ženská s příliš velkým egem. A ne jen na první pohled. Tento dojem z ní doslova číší po celou dobu, kterou s ní strávíte, to mi věřte. Je to takový ten ženské, co ráda plní své cíle a potřebuji mít ve společnosti nějakou tu vyšší hodnost. Umí být přísná, arogantní, nebo dokonce i nepříjemná, ale věřte nebo ne, takhle vlkodlačice má srdce na pravém místě. Jen to málokdo odhalí. Je to velmi společenský typ, který si umí užívat. Jinak se ale skrývá za tu inteligentní stranu, která doslova oplývá vážností. Samu sebe považuje za velmi atraktivní a ambiciózní ženu. Ráda by se dostala do smečky a postupem času se dobelhala na post bety, o kterou se uchází už pěknou řádku let.
   Nutno podotknout, že tahle vlčí kráska nenávidí lhaní a faleš, ačkoli sama někdy patří mezi ty, se kterými jdou tyto dvě vlastnosti ruku v ruce. Další negativní vlastnost je časté zaláskování. Nejednou se stalo, že se zamilovala, ovšem nikdy to nedopadlo podle jejích představ.
   Nadále vás můžou zaujmout její stříbřitě modré oči, které vám dokážou prokouknout až do duše. Je v nich jistá autorita, jako když se díváte do očí nenáviděné učitelky na střední škole. Prostě a jednoduše se jí nikdy nedívejte do očí, zatímco jí budete lhát. To je totiž samotná jáma lvová.
   Každopádně, jak už jsem řekla, i ona má srdce na pravém místě. A i když se to někdy nezdá, i ona dokáže cítit lásku a přátelství.

  

POPIS VLKA: 
   Nezvyklý čokoládový kožich a ještě nezvyklejší tmavě modré oči. Vysoké nohy a vypracované tělo, dokonale přizpůsobené k boji. Ocas, se kterým skoro neustále švihá ze strany na stranu, už jen proto, aby na sebe upozornila. Srst na zádech naježená a postoj, díky kterému je v každém případě připravená zaútočit. Drápy zaryté do země, aby se mohla odrazit a tesáky vyceněné. Měli byste se bát.
HISTORIE:
  Narodila jsem se kdysi dávno ve vesnici, která se nacházela kdesi mezi Francií a Británií. Poblíž naší malé vesničky jich bylo ještě několik, jenže všechny byly obsazeny takzvanými vyděděnci měsíce. Tak nějak jim naše obyvatelstvo tehdy říkalo, jelikož v té době ještě nebyl lepší název, který by ji vystihoval. Oni věděli o nás, my zase o nich. Náš tehdejší rychtář si u nich dokázal vybudovat své místo, ačkoli kdyby se někdo z nich k němu přiblížil blíž, jak na metr, nejspíš by zdrhl a nechal ve vesnici i muže, ženy a snad dokonce i děti. I tak jsme ale měli určenou mírovou hranici, která dělila náš pozemek od toho druhého. I já byla jedno z těch dětí, které už od narození tušili o existenci těchto tvorů. I tak jsem si ale dětství užila, a to společně s mým starším bratrem, který mi byl vždy oporou. Dětství, to bychom měli.
   Jenže pak přišla puberta, kdy se má povaha zcela změnila. Byla jsem vyšší, krásnější a dokonce i trochu chytřejší. Na tu dobu. I přesto jsem se snažila všem porozumět, jenže oni mě jen využívali. Alespoň si to myslím. Vždy jsem byla ta hodná. Ta, která každému pomůže. A vyplatilo se mi to snad? Ne. Nikdy.
Pak mi bylo osmnáct, devatenáct, dvacet… A roky ubíhaly dál. Pořád ten stejný, nudný život v korzetu na venkově. Mnohem víc než vesnice, se mi zalíbil les. I přesto fakt, že tam někde žijí vyděděnci.
   Dříve nebo později – ano, věděla jsem, že se to jednou stane, – jsem jednoho vlkodlaka potkala. Nejdřív vypadal jako člověk, proto jsem si myslela, že se k nám dostal z nějaké jiné země. Tehdy jsem neměla tušení, že by mohlo být i něco za lesem. Nějaké jiné vesnice, tomu jsem nikdy nevěřila. Zkrátka a jednoduše mi byl život dán tady a nikdy jsem neměla právo jít jinam. Byl to milý a velice pohledný muž, jenže když jsem mu poskytla přístřeší ve vesnici, odmítl. Prvně jsem nechápala, jelikož… Kam jinam by šel? Vždyť je to člověk, stejně jako my. Jmenoval se William. Alespoň se mi tak představil. Nejdřív to bylo čisté kamarádství, jelikož mi dovolil poznat kraje, které mi byly doposud skryté. Jenže žádné kamarádství nevydrží dlouho, zvlášť ne mně… a já? Se zamilovala. Byla jsem tolik zaslepená láskou, že jsem přehlédla ten důležitý fakt. A když mi řekl, že patří mezi vlky, nebála jsem se. Měla jsem tehdy utéct, jelikož kdybych to udělala, nebyla bych tu. Žila bych šťastně s rodinou, dál a dál, až bych umírala v náručí svých vnoučat.
   Místo toho mě zle pokousal a já pomalu zjišťovala, že jsem se stala někým neobyčejným. Něčím jiným. Netrvalo dlouho a jed se v žilách konečně rozpustil a proměnil mě v obrovské zvíře, které prahlo jen po čerstvém mase a lidské krvi. Byla jsem sice vlče, ale o to víc bylo těžší mě udržet. Své rodině jsem zmizla. Samozřejmě, že ta mě hledala. Nikomu se nepodařilo mě najít, až dokud se z mého bratra nestal lovec. Lovec, kterému se jako jedinému podařilo proklouznout hlídačům mezi drápky jako voda. Když zjistil, co se ze mě stalo… Rozpoutala se válka. V dohodě totiž jasně stálo, že lidem z naší vesnice nehrozí nebezpečí. A už vůbec jim nehrozí přeměna.
   Na ten den si pamatuji až moc dobře. Společně s mým druhem jsme se připravovali na boj, ačkoli mi to z jistého důvodu bylo proti srsti. Stále to ještě byla moje rodina. Trochu to zlepšoval fakt, že i oni mě už berou za zrůdu, která jen zabijí. Své schopnosti jsem se už naučila trochu zkrotit, ale stále jsem patřila mezi ty nekontrolované, jejichž záda je potřeba krýt. Všechno se mělo udát večer, jenže já tušila, že můj bratr zvolí jinou strategii. Zanechá všech pravidel a zaútočí brzy z rána. Možná proto jsem už za úsvitu hleděla mezi stromy a očekávala bojovné výkřiky. Trvalo to dlouho, ale dočkala jsem se. Začal boj. Lidé bojovali se vším, s čím se dalo. Od mečů a luků až po motyky a rýče. My měli jen jediné. Zuby. Nejeden život přišel ten den na zmar. Nejedna krev byla prolita, ale většina z nás přeci jen zůstala. Smrtelníci oproti nám neměli vůbec žádnou šanci. Byli jsme chytřejší, rychlejší, větší a naše smysly se s těmi jejich nedaly srovnávat. I přesto přišlo o život i pár vlkodlaků. Když se můj bratr rozhodl postavit se Nejvyššímu, kterému byste vy dnes už zřejmě říkali Alfa… Jednoduše v ten jeden moment jsem skočila mezi Alfu a mého bratra, ačkoli narušovat boj Nejvyššímu bylo tehdy trestáno smrtí. To mi nevadilo. Jen jsem to chtěla ukončit. Modré oči se zadívaly do těch lidských, které vládly úplně stejnou barvou. Barvou vody, která je stejně krutá a nezkrotná, jako jsme byli my dva. Sourozenci.
   Chtěl mě zabít, jelikož pro něj jsem byla jen další z těch zrůd. Má domněnka, že ve mně spatří kousek lidského srdce přišla nazmar stejně tak, jako on. Nic jiného mi nezbývalo. V momentě kdy on sám zařval a vrhl se na mě se svým mečem jsem vyskočila a ten moment ve vzduchu byl snad ten nezapamatovanější v mém životě. Strach, bolest, láska ke svému sourozenci, ale stejně tak i touha a chtíč po jeho krvi. Mohla jsem uskočit, ale neudělala jsem to. Mohla jsem udělat cokoli jiného, jen ho nezabít, jenže já se zcela bez protestu poddala svým instinktům. V tu chvíli když se mé drápy zaryly hluboko do jeho krku, nastalo ticho. Nebyl žádný důvod pokračovat v boji, proto zbylí lidé začali pomalu skládat své zbraně. A i přesto, že v ten den přibylo hned několik dalších Omeg do smečky, já se s tím nedokázala srovnat. Se smečkou jsem zůstala. Dokonce i s Williamem, kterému však štěstí nepřálo a uprostřed toho krutého boje si poranil tlapu. I díky tomu se mi podařilo utéct. On byl jediný, kdo mi mohl zabránit, jenže s poraněnou tlapou? Ne.
   Nikdo jiný mi nebránil, když jsem se bez jediného důvodu obrátila a vyšla vstříc novému světu. Utíkala jsem dlouho. Moc dlouho. Až do doby, kdy jsem si byla jistá, že už mě nikdo nesleduje. Těch jsem byla sama. Osamělá omega, která se potulovala neznámými krajinami.
   Od té doby uplynulo už několik staletí. A teď? Stále žiju. Jen jsem zase o něco starší. A chytřejší. Tehdy jsem se usídlila mezi lidmi v jednom menším městečku ve Skotsku. Pamatuji si každý okamžik mého života, což je pro mě darem. Každá vzpomínka, každé slovo, které mi kdo kdy řekl mám pečlivě uschované, a nosím tyto informace neustále s sebou. Jenže teď už žiji na opačné straně světa. Byla mi nabídnuta další šance, a to jest stát se čestným občanem v Faybourne.

Žádné komentáře:

Okomentovat