úterý 27. ledna 2015

Carmille Eichler

Nick: Carmille
E-mail: black.and.gray@seznam.cz
Faceclaim: Cassie Meder
JMÉNO: Carmille Eichler
VĚK: 80+
RASA: Vlkodlak
VZTAHY:
PRÁCE:

POPIS POSTAVY:
Vzhled
    Drobná, křehká snad až kostnatá dívka s vizáží porcelánové panenky. Úzká ramena, ňadra tak nějak akorát, spíše menší, útlý pas a nijak zvlášť široké boky, to vše doplněné o dlouhé štíhlé končetiny. Obraz dále dokresluje až nezdravě bledá kůže a nespočet jizev, které brázdí a hyzdí tělo s jinak velkým potenciálem býti krásným (po nabrání kil a barvy). Jakoby v kontrastu s touto bledostí, jí pěkný obličej rámují vlasy uhlové barvy neprakticky dlouhé snad až ke kolenům a tvář jí trochu projasňují žlutohnědé oči. Ty jsou však neustále líně přivřené vyvolávající o dívce dojem, že je jakousi spící pannou.
    Oblečení bere takové, jaké se zrovna naskytne, ale často zahnízdí u ponuré černi. Většinou na ní vše plandá a ještě více podkresluje její anorektické vzezření. Nic ji nezdobí. Žádné náušnice, prsteny, náhrdelníky, náramky… Však se v lidské podobě příliš nezdržuje.
Povaha
    Slovo, které by ji jednoduše vystihlo, je „strach“. Je ustrašená, věčně nervózní, zdráhavá, odtažitá, nedůvěřivá. Paranoia je její nejvěrnější společnicí a každé setkání s někým z ní dělá pocuchanou hromádku nervů a až směšného zmatkaře. Bojovnost je jí cizí a většinu bojů vzdá ještě dřív, než započnou. S tím se samozřejmě snoubí poddajnost, smířlivost a přizpůsobivost. Dojde-li však na něco co se jí opravdu bytostně příčí, dokáže ztropit příšernou hysterickou scénu nebo se ukázkově zhroutit jak domeček z karet.
    Tak trochu za všechna ta léta skoro pozapomněla jak se jako člověk chovat, navíc v takovém časovém úseku se i lidé sami dost změnili, uvědomuje si to a tak krom antropofobie trpí i sociofobií. Prostě tvor zralý k návštěvě psychiatrie.
   Co do koníčků také není zrovna rozmanitá. Její život se točil kolem různého pobíhání po horách, odlovů něčeho k snědku a skrývání se před flintami pytláků. Dvě věci však opravdu zbožňuje – vodu a zpěv. I když běžně mluví tiše, když se dá do zpěvu, opravdu překvapí sytostí a barvou svého hlasu. Příležitostně si i zpěvem přivydělávala. Neomezuje se však jen na lidské prozpěvování, její melodické vytí už zamotalo hlavu nejednomu zoologovi. Plavání, ráchání a brodění si také dopřává do sytosti v jakémkoli počasí.
POPIS PO PŘEMĚNĚ: Faceclaim – Lucian
    Tak jak jsou Carmilliny vlasy černé jako uhel, tak černá je i její srst, dokonce ani čumák a drápy na tom nejsou jinak. Jediné co všechnu tu černotu narušuje je bělostná náprsenka začínající už na bradě a končící mezi předními běhy, snad připomínají bledost pokožky. Oči mají stejnou barvu, kterou se pyšní v lidské podobě, možná o pár tónů žlutější.
    Svého člověka nezapře ani tělesnou konstitucí. Vlčice je lehká, drobná, možná snad křehká a v určitých chvílích umí působit až rachiticky. Nese se na velice dlouhých útlých nožkách a za tělem jí plandá podobně uzpůsobený ocas. Díky této lehkosti se může zařadit mezi nejrychlejší sprintery, výdrže si však v těle příliš nedrží. Ale i tak díky způsobu života umí překvapit svou houževnatostí a přizpůsobivostí.
    I povahu si ponechává stejnou. Je to plachý tvor, ustrašený a nespolečenský. Submisivnost k ní neoddělitelně patří a většinu setkání s jinými prožívá s ocasem staženým skoro až na bradu a hlavou divže ne zahrabanou v zemi. I když zrovna nemusí řešit takováto společenská dilemata, udržuje si svou upjatost a opatrnost.
HISTORIE:
    Když nacistické vojsko poprvé pronikalo za hranice Polska a rozdmýchávalo tak konflikt stojící za zrodem druhé světové války, ona zrovna slavila své deváté narozeniny. Byl to šťastný den strávený se zbytkem rozsáhlé rodiny. Tato idylka však měla brzy skončit, Eichlerovy byli totiž rodina čistokrevných polských židů a snad každý ví, jak to s takovými dále bylo…
V počátcích žili v naději, že tohle všechno je jen na chvilku a brzy bude všemu konec a jich se to netýká, jak se však postupně situace zhoršovala, podobně jako slavní Frankovy vyhledali úkryt pod křídly dobrých přátel. Skrývali se úspěšně celkem dlouho, nakonec však i oni skončili v nejznámějším z koncentračních táborů – Osvětimi. To bylo v roce 42 a Carmille bylo dvanáct let. Různé příslušníky rodiny zde čekal různý osud. Ona jakožto dítě byla nesmírně zajímavým vzorkem pro zdejší šílené doktory a vědce.
    Zde se prvně setkala s vlkodlakem, přesněji rovnou s jeho zuby. Byl více zvířetem nežli člověkem, chytili jej bůhvíkde a používali jej k jedinému účelu – proměňování děcek, na kterých dále prováděli své zvrácené pokusy. K její smůle přežila, proměnila se a stala se pokusným vlčetem ve výzkumu, co se zaobíral vlkodlačí schopností regenerace a odolnosti… Není radno to více rozebírat, ale zde přišla k většině svých šrámů. Naštěstí byli nacisté poraženi dřív, než výzkum skončil a bez toho aby si vytvořili obří vlkodlačí armádu… a veškeré záznamy skončili ve zdejších obřích pecích. Na to však Car naštěstí čekat nemusela.
    Podařilo se jí spolu s několika dalšími vlky uprchnout. Nějaký čas se drželi pospolu, ale neshody je nakonec donutili jít si svou cestou. Děvče – samotné, bez rodiny a sužované panickým děsem ze všeho co připomíná lidskou bytost – nakonec zmizelo v Karpatech… Ve vlčí kůži.
    Následujících sedmdesát let žila jako vlk, občas pospolu s nějakou smečkou pravých vlků vlkovatých. Zcestovala snad celou Evropu, lidské podoby v těch letech nabývala jen výjimečně. Například když chtěla projít nějakým městem, když trpěla přílišným hladem, když zem praskala pod náporem mrazu, když se rozhodla přeplout oceán (pobyt na lodi byl vážně stresující)…
    S Vlkodlaky se za tu dobu prakticky nepotkala, až teď ji její Toulavé tlapky donesly až k Faybourne.

Dodatek
    Rodným jazykem je polština. Vzhledem k tomu, že 70let žila prakticky mimo civilizaci, naučila se z cizích řečí maximálně pár slov.

Žádné komentáře:

Okomentovat